Věci (movité i nemovité) mohou být v podílovém spoluvlastnictví více vlastníků. Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci. S nadsázkou lze říct, že spoluvlastnictví pochází od ďábla. A to zvláště v případě, kdy je předmětem spoluvlastnictví nemovitá věc (pozemek, stavba). V okamžiku, kdy se mezi spoluvlastníky objeví závažnější rozpory, přináší to celou řadu komplikací.
Klientka byla spoluvlastníkem ideální 1/3 nemovité věci, a to pozemků včetně činžovního domu na exkluzivní adrese v Praze. Spoluvlastníkem zbývající 2/3 byl její vzdálený příbuzný. Mezi spoluvlastníky panovaly výrazné neshody ohledně nakládání a budoucího užívání činžovního domu a přilehlých zahrad. Klientka jako minoritní spoluvlastník uvažovala racionálně, kdežto majoritní spoluvlastník se choval mírně řečeno „velmi nezodpovědně“.
Podle současná právní úpravy obsažené v občanském zákoníku obecně platí, že každý ze spoluvlastníků je oprávněn k účasti na správě společné věci a při rozhodování o společné věci se hlasy spoluvlastníků počítají podle velikosti jejich podílů. Z právního jednání týkajícího se společné věci jsou následně všichni spoluvlastníci oprávněni a povinni společně a nerozdílně. Při běžné správě zákon stanovuje uplatňování principu majorizace. V takovém případě spoluvlastníci rozhodují o standartní správě věci prostou většinou hlasů. V případě rozhodování spoluvlastníků o významné záležitosti ohledně věci ve spoluvlastnictví v podobě jejího podstatného zlepšení či zhoršení nebo změně účelu (např. zničení movité věci či zastavění nebo přestavby nemovité věci), zákon vyžaduje alespoň dvoutřetinové většiny všech hlasů spoluvlastníků.
Pro klientku tak nastala prakticky patová situace. My jsme však k nesmírné spokojenosti klientky, minoritního vlastníka, situaci úspěšně vyřešili.